Když za mnou poprvé Lukáš přišel s myšlenkou, že by s Emčou vyrazil
na noční výstup na Sněžku za východu slunce, myslím, že se mi zježily všechny chlupy na těle. Moje jasná odpověď zněla: "NE!" Představa, že je vypustím do divočiny mi hrozivá nepřipadala (to už realizovali minulý rok), ale uložit Emču pod širé nebe, mě připadala nepředstavitelná a natož na horách, kde je počasí nepředvídatelné..
Jak to tak u Lukáše bývá...myšlenka mu nedala spát a tak přemýšlel a vymýšlel... Nakonec přišel s naprosto propracovaným plánem, že na východ slunce vyrazíme všichni čtyři, aby to zbytku rodiny nebylo líto:). Jelikož máme malé děti (3 roky a 14 měsíců) oficiální pochod, který je dlouhý 50 km nebyl v našich možnostech. Kompletní trasu jsme si přizpůsobili našim silám a především dětem. Celý výstup byl naplánován s několika zásadními body, kdy bylo možné se jednoduše obrátit a vrátit zpět a to byl asi ten hlavní důvod, proč jsem nakonec odpověděla: "Jdem do toho". Turistika je našim velkým koníčkem a rodinným relaxem. Vyrazit do přírody, vyčistit si hlavu, dýchat čerstvý vzduch a kochat se přírodou kolem sebe...jako tečkou na dortu, celou túru zakončit v dobré hospůdce, kde si dát vychlazené pivečko a místní specialitu...no kdo by to nemiloval. Holky si výlety do přírody oblíbily a jelikož jsou na časté výšlapy zvyklé bylo rozhodnuto: "RAZÍME"...a když to nepůjde prostě se vrátíme...
Balíme
Přípravy probíhaly asi 14 dní dopředu. Jak nákupem potřebného vybavení, tak tréninkovou túrou s dětmi na zádech. Lukáš nenechává nic náhodě, chce být připraven na jakoukoli situaci, už jen kvůli dětem. Počasí se sledovalo přes týden dopředu a každým dnem byl náš výlet v ohrožení. Extra počasí nehlásili, ale jelikož byli bouřky hlášeny na časové úseky, kdy bychom měli být schovaní a východ slunce byl ideální, rozhodli jsme se, že to dáme a Krakonoš snad bude stát na naši straně. Jak se chystá na balení báglu chodím okolo velikým obloukem. Kdyby měl Lukáš druhé jméno jistě by to bylo
LUKÁŠ=SYSTÉM. Vše má své místo dle velikosti a času potřebnosti, aby se nevytahovalo zbytečně moc věcí a hlavně vše vrátit tam kde to bylo!! Za tuto jeho vlastnost jsem nesmírně vděčná, jelikož já a balení spolu opravdu nekamarádíme. Jelikož jsem měla Alinku na zádech a Lukáš Emču v krosně, jediný úložný prostor se nacházel v kapse pod krosnou. Musela se tedy řešit každá maličkost...
- termo folie ( jednu kvalitnější jsme už měli a pro případ nutnosti jsme jednu dokoupili)
- energetické sušenky, pití, svačiny pro děti (na ostatní jídlo jsme z kapacitních důvodů byli odkázány na hospůdky)
- křesadlo ( jak říkám, chce být připraven na všechno...)
- pláštěnky
- KPZ-lékarnička,
- pro noční výstup 2x čelovka a jedna baterka pro světlušku Emču
- nutná hygiena (jako každý správný ČECH si z hotelů necháváme suvenýry :) - malé flakonky šamponů, sprchového gelu či šití...a to především proto, abychom je mohli využít právě na tyto příležitosti) - jinak se našlo místo i pro můj make-up :)
- sluneční brýle
- náhradní oblečení pro děti - jen to nejnutnější
- plíny, vlhčené ubrousky v cestovním balení
- 2x triko na převlečení
- nabíječka
- 1 ručník (plnil tři funkce - ručník na mytí či deka na přikrytí nebo noční alternativa plyšáka v podobě hada)
- pastelky a omalovánky - bez toho si v klidu pivo nevypijete :)
Sbaleno, připraveno a plní očekávání vyrážíme...
Začátek túry jsme zahájili ze Špindlerova Mlýna, kde jsme byli u příbuzných na dovolené. Čekala nás delší cesta autobusem a proto musela Alča z technických důvodů zatím na bříško. Ze Špindlerova Mlýna jsme vyráželi do Vrchlabí, přestoupili a jeli až do Trutnova. Příjezd byl plánován okolo oběda a jelikož jsme pokračovali autobusem na Pomezní Boudy, bylo potřeba se pořádně občerstvit. Hned vedle autobusáku nám byla doporučena jídelna, kde má člověk jistotu, že to půjde rychle. Měli jsme asi 30 min na jídlo a to s dvěma dětmi není zrovna ideální. O to víc jsme byli zklamaní při zjištění, že se do jídelny nevejdeme a ani se tam nedalo dýchat :( Co teď? Čas na to jít jinam není a najíst se musíme...řešení je jasné...dáme si venkovní piknik :). Naštěstí nám vyšli vstříc a alespoň lidi okolo nás věděli co si mají vybrat k jídlu...
S plnými pupíky jsme vyrazili na Pomezní Boudy. Zde nás potkal náš první déšť. Naštěstí se bylo kam schovat a snad nám Krakonoš odpustí, že jsme si dali místní specialitu TRANTUNBERKA, který se přímo na Pomezkách vaří.
Po dešti a plni síly jsme túrovali do 4 km kopce, abychom se přemístili do chaty Jelenka, kde jsme přenocovali. Chalupa se nachází 3,5 km pod Sněžkou, což pro náš ranní výstup bylo ideální. Ještě jsme měli na výběr Luční boudu, ale pokud se budeme bavit o ceně, rozhodnutí je hned jasné:).
Poslední stoupání a cíl je na dohled. Jelenka nás mile přivítala, jídlem a pivem pohostila. Vždyť po takovém kopci si Emča zaslouží odměnu, když se nosí v krosně...:)
Ač neočekávaně, ale nejhorší na celém čundru bylo uspávání. Jelikož byl budíček plánován na 1.30h, do pelechu jsme se vydali na 19h. Ty děti snad nechápou, že se bude brzo vstávat...haha...novým prostředím a asi plni dojmu jsme snad do 21h bojovali než se uslo. Musím se přiznat, že jsem taky moc nenaspala. Hlavou se mi honily myšlenky, jaké bude ráno počasí a především nepředstavitelná myšlenka, jak ráno děti budím a balím na hlavní výstup. Trochu jsem počítala i s tím, že je nevzbudíme, necháme spát a ráno se prostě obrátíme...záleží na nich. Znáte to, u dětí nikdy člověk neví s jakou se probudí...
Nevím co se honilo v hlavě holkám, ale s nádechem nového dne a neúprosného budíku, nastalo vstávání. Zabalili jsme a naše divoženky jsme nechali jako poslední. Má noční můra se nevyplnila...spíš naopak...jako první kokrhajícího kohoutka uslyšela Alinka, hned jak dostala svou dávku mlíčka byla spokojená a s úsměvem na tváři jsem ji začala oblékat. Hlavní náboj dne nám ale dodala Emča...jakmile se její očka pootevřela, do rukou jsme jí dali baterku, aby nám svítila na cestu a mohli jsme jít přivítat sluníčko. Svou funkci vzala zodpovědně a jako správná horalka se rychle oblékla a již v 2.30h byl oficiální čas, kdy jsme opouštěli chatu Jelenku a vstříc novým zážitkům se ponořili do tmy.
Trochu jsem čekala že holky usnou, ale Emča se tak moc na sluníčko těšila, že celou dobu svítila baterkou a ptala se, kdy už budeme u sluníčka. Jestli si myslíte, že bylo vše dokonalé...zdání klame, přišla i krize. Nastalo to při vrcholovém stoupání na Sněžku, kde už jsou jen malé kleče a do Emči se dala zima. I když na sobě měla termoprádlo, zimní softshelové kalhoty, triko, mikinu, soft-bundu, kuklu, rukavice a nohy v termofolii, vítr který na nás útočil byl opravdu silný. Naštěstí měl Lukáš ještě jednu náhradní folii a horní část těla jsme ještě zabalili. Ve vypětí všech sil z toho opravdu náročného větru jsme dorazili na vrcholek Sněžky. Stačili jsme se nadechnout a pádit se schovat do Poštovny, která naštěstí byla otevřená a do východu nám zbývalo 45min. Když říkám, že to byl vítr docela silný, tak pro představu...hlásily 1,1 m/s a nakonec reálná situace byla
14,5 m/s a 4°C v 4h ráno. Občerstvili jsme se teplým čajíkem, protáhli ruce a nohy, potkali pár přátel a plni očekávání se těšili, kdy přijde vytoužené sluníčko...
Východ slunce na tak magickém místě byl úžasný. Byla jsem na nás moc pyšná, že jsme to takhle parádně zvládli. Bohužel vítr nám nedovolil si to naplno užít, jak by si tato chvíle vyžadovala...a po chvíli jsme se museli kvůli holkám schovat do občerstvení u lanovky.
Snídaně byla zasloužená a za tepla sluníčka jsme vyrazili na hlavní sestup do Špindlu. Musím se přiznat, že mě snad víc jak východ slunce nabyl okamžik, kdy sestupujete asi okolo 6h ranní z nejvyšší hory v Česku a nikdo nikde...vidíte, cítíte, jak se vše kolem Vás probouzí a vy můžete být součástí...
A takhle to vypadá, když je po dešti a na Sněžce za Vámi to začíná řádit...naštěstí to nebylo nic velkého...:)
Sestup dolů přes Bílé Labe nám utekl v celku rychle...i když posledních 500m bylo nekonečných...
Alinka většinou pořád spala, nošení jí vždy uspí...Emča si od budíčku ve 2h zdřímla pouze na 1h a takhle si to užívala poslední kilometry do Špindlu.
Po 18km a s celkovou váhou 37kg, kterou jsme na zádech dohromady nesli, jsme po 12hod. dorazili do cíle.
Možná si někdo z Vás z našeho dobrodružství zaťuká na hlavu, tak jako další členové naší rodiny, kteří nás občas nechápou.
Je nám jasné, že holky si na tento okamžik bohužel nebudou pamatovat, ale jako rodinu nás to hodně sblížilo a někdy, až nastane chvíle, kdy budeme potřebovat pomoci...vzpomeneme si na tuto chvíli, jak jsme zvládli všichni táhnout za jeden provaz a pomocí čtyř sil jsme pokořili
VÝCHOD SLUNCE NAD NEJVYŠŠÍM MÍSTĚ ŠIROKO DALEKO
❤
